autor Keizan, 13. století, Japonsko

Chung-žen se na cestě do Chuang-mej setkal se zenovým mistrem Tao-sinem. Zenový mistr se ho zeptal, jak se jmenuje. Chung-žen odpověděl: „Mám jeho podstatu, ale není to běžné jméno.“ Zenový mistr se zeptal: „A jaké jméno to tedy je?“ Chung-žen odpověděl: „Je to podstata buddhovství.“ Zenový mistr se zeptal: „Ty nemáš žádné jméno?“ Chung-žen odpověděl: „Žádné, protože podstatou buddhovství je prázdnota.“ Zenový mistr poznal, že je schopen pochopit pravou skutečnost a předal mu učení a roucho.

Chung-žen byl původně potulný lesník, který pěstoval stromy. Jednou se zeptal zenového mistra Tao-sina, jestli by mu nemohl něco říct o zenu, ale zenový mistr řekl: „Jsi už příliš starý, i kdybych tě učil zen, jak bys mohl dále šířit učení? Pokud se opět vrátíš na tento svět počkám na tebe.“

Lesník později přišel k jedné mladé ženě, která si u řeky myla vlasy a zeptal se jí: „Mohu tady chvilku zůstat?“ Žena řekla: „Běžte se zeptat mého otce a bratra.“ Lesník řekl: „Pokud souhlasíte vy, tak půjdu.“ Žena potřásla hlavou na znamení souhlasu a starý muž odešel. Když se vrátila domů, zjistila, že je těhotná. Její rodiče byli značně rozhořčeni a vyhnali jí z domu. Aby si vydělala na nocleh, spřádala každodenně přízi a následně jí prodávala.

Nakonec tato mladá dívka porodila chlapce a protože to považovala za zlé znamení, hodila ho do jezera. Přestože nemluvně plavalo ve vodě, nebylo promáčené. Po sedm dní o něj pečovali duchovní bytosti a chránili ho před nebezpečenstvím: dva ptáci jej během dne zakrývaly svými křídly a dva psi stočeni do klubka u něj ležely po celou noc. Dítě bylo svěží a čisté a přejalo všechny otcovy schopnosti. Když ho opět spatřila jeho matka, považovala to za zázrak. Přijala ho konečně za vlastní a vytáhla ho z vody ven. Jako mladík chodíval žebrat spolu se svou matkou a lidé mu říkali bezejmenný chlapec.

Když se jednou vracel z procházky, setkal se na cestě do Chuang-mej se zenovým mistrem Tao-sinem. Mistr si ihned uvědomil, že jde o nadaného chlapce, a proto se ho zeptal na jeho jméno. Nakonec zenový mistr rozpoznal jeho schopnosti pro přijetí zenového učení a požádal jeho matku, aby mu umožnila odejít do bezdomoví a stát se jeho žákem. Tou dobou mu bylo sedm let.

Od té doby, co Chung-žen přijal iniciaci a stal se mnichem, byl neustále ponořen v meditaci, a to i době, kdy vykonával příležitostné práce. Roku 675 oznámil svým studentům, že jeho čas se naplnil a že je opouští. Jakmile to dořekl, zesnul v sedící pozici.

Existuje jedno jméno, které nezískáváme od svého otce, svých předků nebo od buddhů a zenových mistrů; je to buddhovská přirozenost neboli podstata buddhovství. Studium zenu vede k nalezení tohoto základu a zároveň objasňuje podstatu mysli. Pokud nedospějete k tomuto základu, vaše zrození i smrt přijdou nazmar, a vy neporozumíte sobě ani ostatním bytostem. Co se týče této základní podstaty, vaše povaha se může s dalším zrozením stále měnit, přesto zde přetrvává neustálé uvědomění.

To je zcela patrné na našem příběhu – jako sazeč borovic hledal cestu již v minulosti, nyní, když mu v sedmi letech bylo předáno roucho a učení, jeho mysl přesto neproměnilo zrození ani jiná tělesná forma. Mistr Chung-č’ opěvuje Chung-žena těmito slovy: „Předtím a nyní, dvě těla; minulost a současnost, jediná mysl.“ Přestože těla podléhají změně, mysl zůstává v minulosti i přítomnosti stejná. Měli byste si uvědomit, že i přes nesčetné věky je tomu stále tak.

Dospějete-li k této základní podstatě, nebudete se lišit podle kast nebo společenského postavení. Protože všichni lidé sdílí tutéž podstatu, jejímž základem je takovost. Když se lidé z odlišných kast stanou buddhistickými mnichy nebo mniškami, všichni se titulují příjmením Šákja (rodové jméno Buddhy), aby jim bylo zřejmé, že mezi nimi není rozdílu.

To v posledku znamená, že mezi vámi a mnou nezeje žádná propast. Pouze máme nyní své vlastní charaktery, stejně jako naše těla své tvary. Dokud to ale nebudete schopni rozeznat a porozumět tak své vlastní mysli, budete považovat sebe a své okolí za něco odlišného a svůj vlastní život budete oddělovat od životů druhých lidí. Díky tomu budete trpět všemi druhy připoutaností ke věcem a neustálým zmatkem. Nicméně jednou do této říše nahlédnete, a i kdybyste změnili formu, nebo přešli z jednoho života do druhého, co bude bránit tomuto já nebo měnit tuto mysl?

Tato skutečnost by měla vyjít ve známost z příběhu o potulném lesníkovi a chlapci. Narodil se bez přispění otce, a tak bychom se neměli domnívat, že zrození musí nutně nastat v krevní linii otce nebo matky. Takže, přestože připoutanost k fyzickému tělu na nás přechází z našich rodičů, měli bychom si uvědomit, že náš život není jen souhrn tělesných prvků a tělesných procesů.

Pokud si toto ujasníte, nebude už nic, co by doprovázelo toto já a nikdy se vám nestane, že budete cítit rozdíl mezi sebou a ostatními. Proto staří mistři říkají: „Všechny bytosti již vstoupili do podstaty skutečnosti.“ Budete-li takto chápat a následovat cestu, poznáte, že zenový mistr Tao-sin a Chung-žen byli rovnocenní a že nezáleží na místě nebo okamžiku zrození.

Nyní bych ještě přidal jednu poznámku v souladu s těmito principy:

Měsíc září, voda se třpytí, podzimní obloha je zcela vyjasněná; Jak by se v tomto průzračném jasu mohlo objevit byť nepatrné zastření?