autor Keizan, 13. století, Japonsko

Chuej-kche se učil u buddhistického mistra Bódhidharmy. Jednoho dne mu řekl: „Nejsem k ničemu připoután.“ Bódhidharma se zeptal: „A nevede to k nihilismu?“ Chuej-kche odpověděl: „Ne.“ Bódhidharma se zeptal: „Jak si tím můžeš být tak jistý?“ Chuej-kche odpověděl: „Jsem si všeho jasně vědom. Proto to není možné slovy vyjádřit.“ Bódhidharma řekl: „To je podstata mysli, kterou si uvědomují všichni buddhové – zde končí veškeré pochybnosti.“

Ještě v dobách, kdy Chuej-kcheovi rodiče neměli potomky, si jeho otec pomyslel: „V tomto domě chováme v úctě dobré skutky – proč ještě nemáme žádné děti?“ Poté se po dlouhou dobu věnoval modlitbám. Jedné noci si všiml, že se v místnosti začalo šířit zářivé světlo. Ve stejnou dobu počala jeho žena Chuej-kcheho. Chlapec byl pojmenován Kuang (Světlo), kvůli příznivému světelnému znamení, které vyplnilo místnost během noci jeho početí.

Již v mládí se choval velmi neobvykle. Žil v oblasti starého hlavního města a byl dosti sečtělý. Příliš se nestaral o živobytí, ale spíše se toulal po horách a v okolí řek. Často si se smutkem říkal: „Konfuciovo a Lao-c’ovo učení se zabývá pravidly chování a uměním; Čuang-c’ho spisy a I-ťing se nedobírají nejpronikavějších pravd.“

Do buddhistického řádu vstoupil u jednoho mistra meditace a pak se vydal na cesty, kde navštěvoval různé přednášky a studoval všechny možné učení cesty arhatů a bódhisattvů. Během studia jednoho spisu o dokonalé moudrosti pocítil náhle neobyčejný pocit uspokojení. Po této události vykonával po osm let dnem i nocí tichou meditaci. Ve stavu hlubokého klidu a utišení spatřil duchovní bytost, která mu řekla: „Přiblížil jsi se k dosažení plodů cesty – proč setrváváš zde? Velká cesta se nachází nedaleko – vydej se na jih.“ Chuej-kche si uvědomil, že šlo nejspíše o pomoc na duchovní cestě a změnil si jméno na Šen-kuang (Duchovní světlo).

Příštího dne pocítil v hlavě nesnesitelně bodavou bolest. Jeho Mistr se ho pokoušel léčit, ale zaslechl neznámý hlas, který mu řekl: „To se mu mění kosti – tato bolest není běžného řádu.“ Šen-kuang pak řekl Mistrovi, že spatřil ducha. Mistr se mu podíval na vršek hlavy a uviděl pět vyčnívajících boulí. Řekl mu: „Tvá osoba je pod šťastným znamením – čeká tě osvícení. Duch tě poslal na jih, to je zjevný poukaz na velkého mistra Bódhidharmu v Šao-linu – on bude tvým učitelem.“

Podle pokynů svého Mistra odešel Šen-kuang do kláštera Šao-lin na hoře Sung. To se přihodilo v prosinci roku 528. Velký mistr ho však nevpustil dovnitř, a tak Šen-kuang stál před branami. Tu noc padal velmi hustě sníh a on stál celou noc ve sněhu a čekal na ranní rozbřesk. Sníh padal a padal, až ho měl po pás. Zima mu pronikala až do morku kostí. Když začal plakat, slzy se měnily v kousky ledu, z kterých mu byla ještě větší zima. Přesto si pomyslel: „Když staří mudrci hledali cestu, lámali si nohy a pili z nich morek. Prolévali svou krev, aby ukojili ostatní. Kladli své vlasy do bahna, aby ostatní mohli projít. Vrhali se z útesů, aby nakrmili divoké šelmy. Když to lidé dokázali ve starých dobách, proč bych nemohl i já? S těmito myšlenkami se utvrdil ve správnosti svého přesvědčení a stál dál pevně a nepohnutě.

Když ráno Velký mistr shledal, že Šen-kuang stál celou noc ve sněhu, slitoval se nad ním a zeptal se ho, co hledá. Šen-kuang mu odpověděl: „Hledám pouze učitele pro otevření brány k elixíru všestranného soucitu, abych mohl osvobodit všechny cítící bytosti.“ Velký učitel řekl: „Nevyslovitelná nejvyšší cesta všech osvícených zahrnuje celé věky úsilí. Nese sebou to, co nelze nést a podstupuje to, co lze jen stěží vystát. Myslíš si, že pravá víra je možná s ochablou ctností, nedostatkem moudrosti, mělkým srdcem nebo povýšeným chováním? To by jistě bylo marné úsilí.“

Po tomto rozhovoru mu Bódhidharma nevěnoval více pozornosti. Když si Šen-kuang vyslechl toto odstrašující varování, rozplakal se o to více, přesto v něm posílilo rozhodnutí následovat cestu až do konce. Vzal do ruky ostrý meč a uťal si levou ruku. Velkému učiteli bylo zřejmé, že tento muž má schopnosti pochopit toto učení, proto mu řekl: „Když dřívější buddhové hledali cestu, zapomínali pro pravou skutečnost na svá těla. Nyní jsi si v mé přítomnosti odťal ruku – vidím, že máš schopnost přijmout učení.“

Šen-kuang dostal nové jméno Chuej-kche, což znamená Moudrost a Schopnost, a Bódhidharmu mu umožnil stát se jeho žákem.

Poté, co strávil osm let s Bódhidharmou se jednoho dne zeptal: „Mohu se něco dozvědět o pečeti pravdy všech buddhů?“ Bódhidharma odpověděl: „Pečeť pravdy všech buddhů není možné získat od druhého člověka.“ Jindy mu zase doporučoval: „Ve vnějším světě se vzdej veškeré připoutanosti a uvnitř všech soužení a nářků mysli – s myslí pevnou jako zeď pak můžeš vykročit na cestu.“

Chuej-kche ale stále hovořil o mysli a přirozenosti, aniž by si uvědomoval podstatu pravé skutečnosti. Velký učitel jen opakovaně vyvracel jeho omyly, nicméně mu prozatím neosvětlil podstatu mysli oproštěné od myšlenek. V Tajuplných nápisech v komnatě se říká: „Jednou si Bódhidharma a Chuej-kche vyšli na vrcholek, který se jmenoval Pár příbytků. Bódhidharma se zeptal: „Kam to jdeme?“ Chuej-kche odpověděl: „Pokračujte prosím dál v cestě – tak to bude nejsnadnější.“ Bódhidharma řekl: „Pokud půjdeš dál, neuděláš ani krok. Když to slyšel Chuej-kche dosáhl osvícení.“

Jednoho dne řekl Chuej-kche Bódhidharmovi: „Nejsem k ničemu připoután,“ a nakonec dosáhl bodu, kde nevyvstávají žádné pochyby. Časem mu předal Bódhidharma roucho a učení a pravil: „Tvému nitru předávám pečeť pravé skutečnosti osvícené mysli a jako svědectví pravého učení a víry ti pro záležitosti vnějšího světa předávám toto roucho. Po smrti Velkého učitele následoval mistr Chuej-kche svého mistra a šířil tuto cestu plnou tajemství.

Když předal učení svému následovníkovi Seng-cchanovi, tak prohlásil: „Mám ještě jeden závazek z minulosti, který musím nyní odčinit.“ Odešel proto do hlavního města Je a vysvětloval lidem učení o příčinném vznikání. Všichni lidé, od mnichů a mnišek až po laiky, mu důvěřovali. Takto strávil třicet let. Ukrýval osvícení své mysli, mísil se s davem, měnil svůj vzhled. Jednoho dne šel k obchodníkovi s vínem, druhý den k řezníkovi. Jindy zas přednášel na ulici nebo pomáhal s úklidem ulic. Jednou se jej někdo zeptal: „Vy, člověk cesty – jak je možné, že se zabýváte těmito věcmi?“ Chuej-kche odpověděl: „Přizpůsobuji svou mysl sobě samému – co je vám do toho?“

Když jednoho dne přednášel u brány nějakého kláštera, obklopil jej houf lidu. Ve stejnou dobu přednášel v klášteře jeden mnich o Nirvána sútře, ale jeho posluchači se postupně vytráceli směrem k místu, kde hovořil Chuej-kche. Mnich nebyl schopen ovládnout svůj hněv a udal Chuej-kcheho místním úřadům. Mnichem podvedený úředník ho nechal uvěznit. Byl uznán vinným a bez jakékoli žaloby popraven roku 593.

Mezi buddhistickými mistry neexistuje žádná nadřazenost nebo podřadnost v záležitosti jejich ctnosti, přesto tento mistr byl jeden z nejvýznamnějších. A přestože Bódhidharma podnikl dalekou cestu až z Indie, kdyby nebylo Chuej-kcheho, zen by v dnešních dobách neexistoval. Jeho životní útrapy patřily mezi ty největší, jeho odhodlanost hledat cestu překonala všechny meze.

A Bódhidharma, který vyčkával pravého studenta, po dlouhou dobu vůbec nepromluvil a své následovníky nic neučil. Pak pouze řekl: „Ve vnějším světě se vzdej veškeré připoutanosti a uvnitř všech soužení a nářků mysli – s myslí pevnou jako zeď pak můžeš vykročit na cestu.“

Pravou podstatu mysli odhalíte jen tak, že spočinete bez myšlenek. Když toto uslyšíte, nepokoušejte se být bezmyšlenkovitými jako zeď – to není to skutečné poznání mysli. Proto Chuej-kche řekl: „Jsem si všeho jasně vědom.“ Pokud budete také takoví, dosáhli jste uvědomění všech buddhů.

Jakmile se tedy přestanete připoutávat k předmětům vnějšího světa, veškeré myšlenky se z mysli vytratí. Nejvyšší bdělost vás ušetří jakéhokoli pošpinění. Jasné uvědomění se stane patrné již od počátku. Nebude zde rozdílu mezi starým a novým nebo minulým a přítomným – mezi vámi a ostatními nebude stát nic v cestě. Vzájemné propojení myslí zakladatelů zenu z Indie do Číny a z Číny do Japonska postupuje v souladu s uvědoměním buddhů. Bylo tomu tak v minulosti, je tomu tak i nyní. Neupínejte svůj zrak do minulosti – využijte dnešního dne a cvičte se zenu. Nemyslete si, že Buddha žil někdy v minulosti – neopouštějte sebe, abyste sebe pochopili a očistili.

A jako obvykle jedno krátké rčení:

Prázdný, přesto jasně zářivý, s podmíněností myšlení je konec, Průzračný, bdělý, vždy upřímný a štědrý.